Reklama
 
Blog | Cecilia Buntová

Oops…zase ty čety (ošidnosti v komunikaci přes čety a sms)

V bezzubé náladě koukám v televizi na zprávy, kde Britney Spears radostně mává do kamery a příznivci hashtagu #freeBritney po letech frustrace zatlačili dojetím slzu v oku. (Možná ji zatlačil i James Spears, když se vzdal správy majetku, hm).

A já si spolu s ní rozmrzele říkám: oops, I did it again …

Vím to, vím to, vím to. Přesto dělám tu samou chybu pořád dokola a řeším i zásadní věci přes smsky a chaty. Zase! A zase to končí špatně.

Oblast komunikace je široká jak cikánská duše, což implikuje i více možností, kde chyby ve vzájemném porozumění mohou nastat. I v normálním, natož onlinovém.

Pokud nejste vysloveně masochista, nacházející potěšení v sebelítosti, v neustálém stěžování si na (doplnit podle preference –) vztahy, práci, tchýni, policajty, Babiše, psa od sousedů, covid… a na to, jak blbě se vám žije, před začátkem četování aspoň zvažte některé momenty, kde se to celé může zvrtnout:

Člověk, kterému píšete, je v nějaké situaci a nějak se cítí, ale vy to ve většině případů nevíte.

Třeba pošlete email kolegyni s průvodním textem „prosím Tě, přepošli to tomu tajtrlíkovi“. Kolegyně je dnes opravdu velice indisponována, tak email vezme a přepošle. A co se stane? Jedno vím jistě, bude to hodně drahé.

Také VY jste v nějaké situaci a nějak se cítíte, ale váš protějšek to obvykle neví.

Vlastně kolikrát ani neví, ve kterém časovém pásmu se právě nacházíte. S oblibou třeba píše Bangalorský helpdesk v deset večer, „can we chat?“ Ó, můj vzácný indický příteli, jistě…samotné nebe mi Tě seslalo☹

Očekávání.

Nejhlubší hrob ze všech hrobů u online konverzací. Odsud vede cesta už jen přímo do pekla.

Při chatování nevím, jestli se mi povedlo napsat to, co jsem myslela, tak, aby tomu druhý člověk (byť při nejlepší vůli) rozuměl. Stejně tak nevím, jak si to, co jsem napsala, protějšek přeložil do svého vnímaní. Jestli on napsal to, co měl na mysli tak, aby to bylo srozumitelné pro mě. A už vůbec nevím, jestli já rozumím dobře tomu, co mi vlastně chtěl říct. Ztratili jste se v tom, že? Není divu, je to příliš tricky. Přidejme k tomu takřka nulovou zpětnou vazbu ve formě neverbální a paraverbální komunikace (tón hlasu, mimika, pohled) a na průšvih je zaděláno.

A tak se třeba stane, že když napíšete kolegovi, který je na veletrhu, „pošli mi fotku“, a vy samozřejmě, protože pracujete v marketingu, máte na mysli fotku stánku konkurence, kolega má v hlavě naprosto jiný příběh a pošle Vám fotku svojí, na které pózuje u moře se svým pejskem.

Co se mi docela osvědčilo v této situaci je, že se snažím si v hlavě nevytvářet příběhy a zůstat v pozici „nevím“. Prostě nevím, jak to ten druhý myslel a jaká je zrovna konstelace okolností. Lépe se mi pak žije.

Každý jsme jiný. Opravdu, jako stromy v lese.

Někdo je psavec, píše často a rád, zatímco pro někoho je vrchol úsilí napsat jednou za kvartál. Nedejbůh napsat víc než „sejdeme se v 5“.

Také mužsko-ženská komunikace má svoje specifika. Genderová tematika není moje parketa, ale říkám si, že jsme jiní – prokazatelně anatomicky, fyziologicky, psychologicky. Také věřím, že i ke komunikaci přistupují obě pohlaví odlišným způsobem. Nemluvě o kulturních a věkových rozdílech.

Pamatuji si, že když jsem byla dítě a někdo se vyjadřoval nesrozumitelně, říkalo se „je to Maďar“!

Dneska by člověk s tímto komentářem asi riskoval minimálně pichlavé poznámky na sociálních sítích.

Kognitivní disonance.

Za tímto složitě znějícím slovem se v podstatě skrývá stará pravda – lidé vidí to, co chtějí vidět a slyší to, co chtějí slyšet.

Jde o to, aby informace, přicházející zvenčí, byly v rámci zachování osobnostní integrity* v souladu s tím, co si o světě myslíme, v co věříme, jak věci prožíváme.

Třeba když si o sobě narcistně myslím, jak úžasně zvládám svoji roli specialisty, na případná fakta svědčící o opaku budu reagovat velmi pravděpodobně dost nesebekriticky.

 

Proč mně na něm něco štve a ostatní jsou s tím v pohodě?

Protože jde často o projekci, tj. o připisování svých nevědomých pohnutek či vlastností jiným lidem. Jak je možné, že si toho člověk u sebe nevšimne? Odpověď zní, že projekce je jeden z nevědomých obranných mechanismů a chce to hodně trénování v sebepozorování, aby si jí byl člověk vědom.

Projekce je v komunikaci mnohem častější, než by se na první pohled zdálo.

Takže když si o sobě kolega podvědomě myslí, že není dostatečně schopný či uznáván, můžete ho upřímně chválit horem dolem, ale pořád si bude myslet, že je to z vaší strany pouze manipulace, podlézaní či nedejbůh jedovatá ironie. Nebo když já nejsem v pohodě se svojí vizáží, bude mně štvát každá trochu pečlivěji upravená kolegyně. To jsou pak třeba všichni ti neoblomní žuloví strážci a strážkyně morálky a spravedlnosti, kteří hlídají přísným okem Saurona sebe i svět kolem. V terapii by se terapeut podíval, co je na druhé straně – třeba vytěsněná, zakázaná spontánnost, radost, živost.

Ale co se týče komunikace tady se moc radit nedá…vzhledem k nevědomé povaze těchto dějů si lze tyto reakce pouze uzávorkovat a snažit se udržet si nadhled a humor.

Čety jsou opravdu tenký led. Napsat fakta – třeba „sejdeme se v 5“ – je asi OK. Ale komplexnější diskuze. Já nevím, pořád myslím na tu Britney.

*(integrita ne ve smyslu, jak nás učí korporáty, ale integrita ve smyslu, že naše psychika drží pohromadě a nebortí se do patologických stavů)

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama